Řidičské-Průkazy.info

Posouzení soukromoprávní a veřejnoprávní problematiky a přestupu žadatele do jiné autoškoly

zdroj textu www.mdcr.cz

Lze souhlasit, že závazkový vztah mezi žadatelem o řidičské oprávnění (dále jen žadatel) a provozovatelem autoškoly (dále jen provozovatel) se řídí zákonem č. 40/1964 Sb, občanským zákoníkem, v platném znění (dále jen OZ). Samotné podmínky výuky a výcviku se uskutečňují podle veřejnoprávní úpravy stanovené v zákoně č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, v platném znění. Pokud se týká typu smlouvy, která je uzavírána mezi žadatelem a provozovatelem v rámci úpravy OZ, nelze souhlasit s tím, že se jedná o smlouvu zákonem neupravenou – inominátní, dle § 51 OZ, neboť základní typové náležitosti této smlouvy jsou naplněny smlouvou příkazní dle § 724 a násl. OZ. Příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc, nebo vykoná jinou činnost. Vymezení možného předmětu příkazní smlouvy je přitom velmi široké. Příkazní smlouvou však nebudou takové smlouvy, kterými povinná osoba sice přejímá závazek k obstarání určité záležitosti (např. k přepravě zásilky) nebo jiné činnosti (např. zhotovit určitou věc), ale které jsou jako smluvní typy samostatně upraveny a mají svůj odlišný právní režim. V námi rozebíraném případě se provozovatel žadateli zavazuje, že pro něj provede výuku a výcvik k získání řidičského oprávnění, a to za podmínek stanovených v zákoně č. 247/2000 Sb, za což mu žadatel uhradí smluvenou odměnu.

Podle § 52 odst. 1 OZ je třeba na smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé OZ, pokud jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel, hledět jako na smlouvy spotřebitelské. Dodavatelem je přitom osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je naopak osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. S ohledem na zařazení smluvního typu příkazní smlouvy do části osmé OZ, je nezbytné na uzavřený právní vztah mezi žadatelem a provozovatelem hledět jako na smlouvu, která se nachází v režimu smluv spotřebitelských. I v případě, že bychom konstatovali, že námi posuzovaný smluvní typ není čistě příkazní smlouvou, nýbrž smlouvou smíšenou (tzn. částečně jde o smlouvu příkazní a částečně o smlouvu nepojmenovanou dle § 51 OZ) či o smlouvu čistě nepojmenovanou (inominátní) dle § 51 OZ, i v tomto případě by tato smlouva nesměla svým obsahem, jakož i svým účelem, obcházet zákon, tj. právní úpravu spotřebitelských smluv. V případě rozporu s ustanoveními týkajících se úpravy spotřebitelských smluv by pak v tomto rozsahu byly neplatné.

Spotřebitelské smlouvy jsou zvláštním pododvětvím občanského práva, v němž dochází k určitému omezení smluvní autonomie smluvních stran v zájmu ochrany slabší strany (spotřebitele). Rozlišovacím kritériem, je přitom nerovnost smluvních stran v situaci, kdy na jedné straně smlouvy stojí spotřebitel, v našem případě žadatel a na druhé straně dodavatel, jako provozovatel. Ustanovení § 56 odst. 1 OZ obsahuje tzv. generální klauzuli spotřebitelských smluv podle které spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Bude-li spotřebitelská smlouva obsahovat ujednání v rozporu s generální klauzulí dle § 56 odst. 1 OZ, potom bude takové ujednání relativně neplatné dle § 40a OZ. V neposlední řadě je třeba upozornit na interpretační pravidlo zakotvené v § 55 odst. 3 OZ. Podle tohoto pravidla platí v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv výklad pro spotřebitele příznivější. Pokud tedy bude spotřebitelská smlouva obsahovat výraz či formulaci připouštějící její různý výklad, potom budou nejasnosti a tím i případné nepříznivé důsledky s nimi spojené přičteny k tíži provozovateli.

Dále je třeba poukázat na příslušná obecná ustanovení OZ o závazcích. Podle § 48 odst. 1 a 2 OZ lze od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není–li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Dle § 517 odst. 1 OZ dlužník, který svůj dluh řádně a v čas nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit. Podle § 575 odst. 1 OZ stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne. Není přitom podstatné, zda půjde o nemožnost objektivní (je-li plnění nemožné i pro kohokoliv jiného) či nemožnost subjektivní (nemožnost zcela pro důvody na straně dlužníka – např. zhoršený zdravotní stav dlužníka). K zániku závazku dojde okamžikem, kdy nemožnost nastala. Podle ustanovení § 575 odst. 3 OZ, týká-li se nemožnost jen části plnění, zanikne povinnost jen pokud jde o tuto část; věřitel má však právo ohledně zbývajícího plnění od smlouvy odstoupit. Jestliže však vyplývá z povahy smlouvy nebo účelu plnění, jež byl dlužníkovi znám v době uzavření smlouvy, že plnění zbytku závazku nemá pro věřitele žádný hospodářský význam, zaniká závazek v celém rozsahu, ledaže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy se o nemožnosti části plnění dozvěděl, sdělí dlužníkovi, že na zbytku plnění trvá.

Jelikož zákon č. 247/2000 Sb., stanovuje pouze základní podmínky pro výuku autoškol, jakož i práva a povinnosti provozovatelů a učitelů autoškol, bude třeba vycházet při výkladu a aplikaci jednotlivých ustanovení zákona č. 247/2000 Sb, z výše uvedených ustanovení OZ, jež upravují ochranu spotřebitele a problematiku závazků. Následující výklad bude proto věnován některým sporným otázkám, které v praxi mohou nastat.

1.Jakým způsobem má žadatel postupovat v případě dlouhodobé nemoci či úmrtí provozovatele ?

Uvedený problém může pro žadatele nastat v případě provozovatele – fyzické osoby, která podniká na základě živnostenského oprávnění. V případě provozovatele – právnické osoby obdobná situace může nastat pouze při dlouhodobé nemoci či úmrtí statutárního orgánu. Žadatel se v tomto případě může stát určitým „rukojmím“ provozovatele, který svou nečinností může vážně zasáhnout do práv žadatele. Půjde zejm. o případy, kdy provozovatel má zákonem uloženou povinnost něco vykonat. Zde je možno poukázat např. na § 32 odst. 2 zákona č. 247/2000 Sb., který ukládá provozovateli povinnost nejpozději do 15 dnů ode dne ukončení výuky a výcviku, popřípadě doručení žádosti žadatele o přihlášení k opakované zkoušce podle § 39 odst. 2 písemně přihlásit žadatele ke zkoušce z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla pro získání řidičského oprávnění, pro které žadatel absolvoval u provozovatele výuku a výcvik, popřípadě k opakované zkoušce. Jestliže provozovatel nedodrží zákonem stanovenou lhůtu patnácti dnů k přihlášení žadatele ke zkoušce a to ať již z důvodu nemoci či jiných důvodů, dostane se do prodlení, což bude mít za následek možnost žadatele, jako věřitele ze závazku, odstoupit od smlouvy dle § 517 odst. 1 OZ. Podmínkou účinného odstoupení od smlouvy však bude to, že žadatel poskytne provozovateli dodatečnou lhůtu k splnění závazku. Po uplynutí přiměřeně dlouhé doby od uplynutí lhůty je žadatel oprávněn od smlouvy odstoupit, aniž by předtím musel provozovatele upomínat o splnění či mu sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. V případě úmrtí provozovatele – fyzické osoby, se plnění z jeho strany stane nemožným, povinnost provozovatele tím zanikne. Závazek sice zanikne, avšak žadateli vznikl nárok na náhradu škody, která mu nesplněním závazku vznikla, popř. nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Uvedené nároky bude třeba uplatnit v rámci dědického řízení.

Analogicky se bude postupovat v případě úmrtí provozovatele po řádném dokončení výuky, avšak před provedením zkoušky z odborné způsobilosti.

Výše uvedené principy pak bude třeba přiměřeně aplikovat v případě nečinnosti statutárního orgánu provozovatele – právnické osoby. V případě zrušení společnosti bude třeba nároky z odstoupené smlouvy uplatnit v rámci likvidace, popř. v rámci konkursu.

2.Jakým způsobem má žadatel postupovat v případě nespokojenosti s výukou provozovatele ?

U jakéhokoliv závazku platí zásada § 559 OZ, že dluh musí být splněn řádně a včas. Jestliže provozovatel neplní řádně svůj závazek, že pro žadatele provede výuku a výcvik k získání řidičského oprávnění, a to za podmínek stanovených v zákoně č. 247/2000 Sb, nemůže dojít k zániku závazku jeho splněním. Podle toho, jestli žadatel přijal či nepřijal vadné plnění od provozovatele, dochází ke dvěma alternativám.

  1. Žadatel poté, co s provozovatelem uzavřel příslušnou smlouvu vadné plnění spočívající ve výuce od provozovatele vůbec nepřijme. Půjde o případy, kdy žadatel před zahájením výuky zjistí, že provozovatel nemůže řádně splnit svůj závazek (např. provozovatel vlastní nevhodné výcvikové vozidlo). Provozovatel se zde dostane do prodlení a žadatel může využít své právo a dle § 517 odst. 1 OZ a poté co provozovateli poskytne přiměřenou lhůtu k nápravě vadného stavu, od smlouvy odstoupit.
  2. Mnohem častěji však mohou nastat případy, kdy žadatel poté co byla již ze strany provozovatele zahájena výuka, zjistí, že jde o výuku vadnou, která je v rozporu se závazkem provozovatele na řádné plnění smlouvy. V tomto případě nastupuje pro provozovatele odpovědnost za vady poskytnutého plnění dle § 499 a násl. OZ. Podle § 499 OZ odpovídá ten, kdo přenechá jinému věc za úplatu, za to, že věc (rozuměj vadná výuka) v době plnění má vlastnosti výslovně vymíněné nebo obvyklé, že je ji možno použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci ujednali, a že věc nemá právní vady. Z ustanovení § 507 odst. 1 OZ plyne, že nelze-li vadu odstranit a nelze-li pro ni věc užívat dohodnutým způsobem nebo řádně, je žadatel oprávněn domáhat se zrušení smlouvy. Jinak se může žadatel domáhat buď přiměřené slevy z ceny nebo opravy nebo doplnění toho, co chybí. V případě zrušení smlouvy se uplatní § 457 OZ, podle kterého, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Rozsah vydání bude přitom záležet na konkrétní situaci, za které dojde k zrušení smlouvy.

3.Další způsoby ukončení (zrušení) smlouvy o provedení výuky a výcviku k získání řidičského oprávnění.

Jako pro každý závazek, tak i pro námi posuzovanou smlouvu, existují obecné způsoby ukončení závazku a to dohodou a výpovědí.

  1. Ukončení smlouvy dohodou, je dvoustranný právní úkon, tj. dohoda mezi účastníky. I když OZ tuto možnost výslovně neupravuje, možnost zrušení smlouvy dohodou vyplývá ze zásady smluvní autonomie ( § 51 OZ).
  2. Možnost a podmínky ukončení smlouvy výpovědí budou vyplývat z konkrétního znění smlouvy. V případě, že smlouva možnost ukončit smlouvu výpovědí výslovně neupravuje, je možno pro výpověď použít obecnou úpravu obsaženou v ustanovení § 582 OZ. Jde o jednostranný právní úkon, kterým zanikají zásadně všechny závazky, existující ke dni účinnosti výpovědi (tj. závazky, které nezanikly již před účinností výpovědi splněním nebo jiným způsobem) a to uplynutím výpovědní lhůty. Práva a povinnosti ze smlouvy nezanikají zpětně, ale až od účinnosti výpovědi. Nebude-li ve smlouvě dohodnuto jinak, bude platit, že smlouvu lze vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Obecně přitom platí, že výpověď není třeba nijak odůvodňovat.

4.Problematika změny autoškoly v rámci doplňovací výuky a výcviku dle § 19 odst. 2 zákona č. 247/2000 Sb.

Jak plyne z § 19 odst. 1 zákona č. 247/2000 Sb., doplňovací výuka a výcvik mohou být poskytnuty pouze žadateli o řidičské oprávnění, který

  1. ukončil výuku a výcvik k získání řidičského oprávnění, ale řidičské oprávnění mu nebylo dosud uděleno podle zvláštního zákona, nejdéle však po dobu uvedenou v ustanovení § 39 odst. 5 tohoto zákona,
  2. žádá o rozšíření řidičského oprávnění ze skupiny A opravňující k řízení motocyklu s omezením výkonu do 25 kW nebo s poměrem výkon/hmotnost do 0,16 kW/kg na skupinu A opravňující k řízení motocyklu o výkonu převyšujícím 25 kW nebo s poměrem výkon/hmotnost převyšující 0,16 kW/kg,
  3. žádá o rozšíření řidičského oprávnění s omezením na vozidla vybavená automatickou převodovkou na řidičské oprávnění bez tohoto omezení.

Podle § 19 odst. 2 citovaného zákona doplňovací výuku a výcvik podle odstavce 1 písm. a) může žadateli o řidičské oprávnění poskytnout pouze autoškola, která výuku a výcvik prováděla.

Z výše uvedeného vyplývá pro žadatele, který byl u zkoušky z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla hodnocen „neprospěl“, určité omezení, které spočívá v nemožnosti změny dosavadní autoškoly, jenž prováděla dosavadní výcvik. Na žadatele uvedené v § 19 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 247/2000 Sb., se naopak žádná omezení nevztahují, tito si mohou zvolit naprosto jinou autoškolu, než u které absolvovali výuku a výcvik.

Uvedené omezení dle § 19 odst. 2 zákona č. 247/2000 Sb., nelze však podle názoru zdejšího správního orgánu chápat absolutně. Žadatel, který ukončil výuku a výcvik k získání řidičského oprávnění, ale řidičské oprávnění mu nebylo dosud uděleno, musí sice nastoupit k doplňovací výuce a výcviku u autoškoly, která výuku a výcvik doposavad prováděla, nicméně žadateli nelze zabránit ve změně autoškoly v případě nemoci či smrti provozovatele, nebo v případě nespokojenosti s výukou provozovatele (viz body ad. 1,2 tohoto sdělení). Tento výklad je konformní také i s ohledem na principy, na kterých je postavena ochrana žadatele, jako spotřebitele, v rámci úpravy spotřebitelských smluv.

Závěrem je třeba uvést, že podaný právní výklad má pouze obecnou povahu, přičemž konkrétní případ bude třeba vždy posuzovat dle konkrétní situace a to zejména s ohledem na znění příslušné smlouvy uzavřené mezi žadatelem a provozovatelem.

zdroj textu www.mdcr.cz


máte-li jakoukoliv připomínku nebo zájem o spolupráci, pak mne kontaktujte na: webmaster(at)ridicske-prukazy.info